Snowie

Snowie jsem poznala při pomoci v útulku. Přivezli ji tam z množírny, kde přibližně šest let sloužila jen jako "továrna na štěňata".

Byla vyděšená. Schoulená v rohu kotce se bála každého pohybu i každého doteku. Když jsem jí nesla jídlo, všimla jsem si, v jak špatném stavu je. Srst měla oholenou až na kůži a na těle i čumáčku drobné ranky po strojku. Její zuby byly schované pod silnou vrstvou zubního kamene a zanícené dásně jí způsobovaly bolest.

V tu chvíli jsem věděla, že ji tam nemůžu nechat.

Snowie odjela domů se mnou.

Následující měsíce byly hlavně o trpělivosti. Učila se, že lidská ruka nemusí ubližovat, že miska nebude prázdná a že pelíšek je místo, kde může klidně spát.

Postupně se z vystrašené fenky stala spokojená psí dáma, která si užívala všeho, co jí bylo tolik let odepřeno – bezpečí, péči a obyčejný psí život.

Snowie už dnes není mezi námi, ale několik let prožila přesně tak, jak si každý pes zaslouží – obklopená láskou a bez strachu.